Lučebním kamenem pro zjišťování pravosti daného blbce je humor: blbec skutečný nesnáší, když si někdo dělá z blbců legraci. V první řadě to nesnášejí cenzoři...
Pakliže člověk zvítězí nad vlastní blbostí, je vítězem nebo poraženým? V každém případě je to dobré...
Zbabělci jsou nepochybně nebezpečný živel, ale co teprve odvážní blbci?
Bavilo by někoho blbnout, kdyby blbnutí bylo povinné? Nebo nebavilo?
Překonávat vědomě své sklony k blbnutí a blbostem je nejvlastnějším projevem lidskosti.
Smích nikdy není pronic a zanic, snad jen u šílených lidí. Normální člověk musí mít důvod, směje se něčemu.
Humor je boj s lidskou hloupostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy v něm nesmíme ustat. Ovšem pozor na zmýlenou. Ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás. Jde o to se nevyvraždit.
Někdo má to štěstí, že má schopnost být přítelem.
Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl a když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a ne to co není, jak tomu v mnoha případech je.
